Nikdy jsem nebyl závodní typ a ani nezávodil. Přesto jsem se letos přihlásil na svoje první závody. A byl to jeden z nejlepších zážitků v mém životě.
Na začátek jedno upozornění: Celý report je pohled člověka, co jel něco takového poprvé v životě. Možná budu občas vypadat jako posera, ale nechci maskovat realitu, jaké to skutečně bylo. Každý skvělý zážitek má totiž i svoje stinné stránky.
Na kole jsem začal jezdit v únoru 2024. Měl jsem přes 120 kilo, pořád seděl u počítače a potřeboval změnu. Tak jsem si pořídil trenažér (Rouvy) a začal přemýšlet i nad jídlem. V létě jsem si dal svůj první bikepacking výlet po 12 letech – 600km po Labské cyklostezce a bylo to fajn.
Rok 2024 jsem zakončil s nájezdem necelých 5000km a 250 hodin v sedle, většina na trenažéru. Ale bylo to super a věděl jsem, že chci pokračovat dál. Tehdy jsem už byl na 100 kilech, což byla moje nejlepší forma za posledních snad 20 let.
V roce 2025 jsem si už dal více delších výletů.
První byl květnový Tuscany Trail, což dalo celkem 569km v Toskánsku (449km trasa + 120km z Pisy na start, celkem za 4 a půl dne),
Druhá byla Vrchařská koruna Sudet (cca 360km a 6500 metrů převýšení za 3 dny), bylo to tak fantastické, že jsem se rozhodl zapojit jako spoluorganizátor :).
No a na konci léta závody Okolo Republiky (1031km a 8000 převýšení za 5 dní, 11 hodin a 31 minut). A o tom posledním chci dnes psát.
Jak jsem se na závody dostal?
Když jsem na kole, tak mě strašně baví jezdit. Nepiju alkohol, takže vysedávání na zahrádkách restaurací mě nebere. Rád jedu, ten pocit samotné jízdy mě neskutečně baví. Proto jsem se rozhodl nějaké závody zkusit. První volba padla na Grand Escape v Rakousku, ale termín se kryl s desátým výročím naší svatby. A pak mě Honza Chlubný na Facebooku přesvědčil, abych zkusil Okolo Republiky. Přečetl jsem si jeho report a zaujal mě, ale říkal jsem si, že 950km je trochu hodně, nebyl jsem si jist. Po chvilce jsem si ale řekl že no a co, srát na to, kdyžtak to nedojedu…
Vyjednal jsem si u manželky povolení (přeci jen prázdniny a 2 malé děti doma) a zaregistroval se. Měl jsem štěstí – žena měla tehdy rehabilitace, takže se to s dovolenou nekrylo. Že jde o silniční závod jsem zjistil až později, ale tak i na horském kole se dá jet po silnici 😊.
Upřímně – cílem vůbec nebylo vyhrát. Mým cílem bylo dojet a užít si to / přežít to. Nemám potřebu s někým závodit, můj soupeř jsem já sám. Stanovil jsem si 5 dní na dokončení, což jsem nakonec nedal o necelých 12 hodin, důvody později.
Příprava
Byla jednoduchá a vlastně mi hodně pomohlo to, že červenec bylo letos fakt hnusně.
Bydlím v podhůří Orlických hor, takže jezdit do kopce je pro mě normální. A protože jezdím rád, neřešil jsem počasí. Jezdil jsem v dešti, za tmy… Trénoval jsem hlavně podmínky, které mohou nastat a nejspíše i v závodě nastanou. U podobných akcí totiž můžete ovlivnit mnoho věcí, ale jednu absolutně nikdy – počasí. Jelikož je datum pevně dané, jede se i když budou bouřky. Pevně dané datum má pro mě výhodu i v tom, že mám jasně daný cíl, na co trénuji.
Vrcholem přípravy byly pak už zmiňované 3 dny na Vrchařské koruně Sudet. Na té jsem otestoval i nové sedlo – Brooks B17. Původní mi nevyhovovalo a na míru tištěné Joyseat jsem věděl, že mi včas nedodají (přišlo přesně v den, kdy závod startoval). Chtěl jsem trénovat spaní venku, ale to nakonec nedopadlo. Je to moje velká slabina – spaní venku bez stanu, který na závody tahat nechci. Bojím se totiž klíšťat – moje žena už roky bojuje s boreliózou a kdyby jezdila na kole, s jistotou by na něj kvůli následkům na kloubech a rukách už nemohla nikdy sednout. Stačí jedlo klíště a život se vám fakt otočí, jedna blbá náhoda, nikomu tohle svinstvo nepřeju…
Samotnou kapitolou byla příprava trasy. Tenhle závod je super v tom, že máte dané jen checkpointy, ale ne trasu. Tu jsem plánoval na etapy. Vybral jsem si krátkou trasu, která vedla ze Žacléře, přes Bašku, Hlohovec, Vídeň a Temešvár zpět do Žacléře. A hodně jsem u plánování řešil kopce, protože jsem v nich pomalý, tak se mi vyplatí si zajet pár kilometrů, než mít extra převýšení – proto jsem měl o 80km více než minimálních 950km, ale ušetřil jsem 4000 metrů stoupání. Nakonec mi každá etapa zabrala přibližně jeden den práce. A plánování tras mě baví, takže to bylo super.
Posledních 10 dní před jízdou jsem pak nejezdil vůbec, protože jsem si namohl na Koruně Sudet achilovku, tak jsem ji vyléčil. Ale za 10 dní už stejně nic nenatrénuju, tak to bylo fuk.
Odjezd na start závodu
Na závod jsem odjížděl s tím, že to bude sakra velké sousto. Nic tak intenzivního jsem nikdy nejel. Ale taky jsem věděl, že jsem přípravu nepodcenil. Před jízdou jsem si ještě dal bezduše, pořídil si navigaci Garmin a vyrazil na start den předem. Večer totiž byla od pořadatele přednáška o jeho účasti v závodě Transcontinental race. Musím mu dát velký respekt – 5000km za 17 dní, v docela hornatém terénu, je to neskutečný, co zvládl.
Přespal jsem v hotelu a ráno na start.
První den závodu – Polsko kam se podíváš
Start byl v 9 hodin ráno na Rýchorském náměstí v Žacléři. Bylo trochu chladněji, ale to je spíš velké plus. Věděl jsem, že mě čeká celkem pohodová trasa – minimum kopců, převážně rovinky. Ze Žacléře jsem jel přes Královec do Polska a do ČR se pak na chvilku vrátil přes Broumov. Původní plán byl být v Broumově na oběd, ale byl jsem tam o hodinu dřív, což mi přirozeně udělalo radost. Takže jsem jel dál a oběd neřešil.
První menší zastávku asi na 15 minut, jsem si dal po 4 hodinách a cca 80km ve městě Bardo. Nebyla tam ani jedna otevřená restaurace, tak jsem vzal zavděk kuřecí bagetě a nějakým sladkostem ze Žabky. Během oběda se spustil brutální slejvák. Ono teda pršelo skoro celou dobu, ale jen lehce. Nicméně na oběd to dostalo grády – naštěstí jsem se schovával v kostele, tak jsem se tomu nejhoršímu vyhnul. Pak bylo pár hodin hezky a sem tam i svítilo sluníčko.
Jel jsem dál a v 18 hodin jsem si dal ve městě Prudnik kebab, měl jsem za sebou 165km. To už začalo pršet a myslet si, že to za chvilku přestane byla chyba. Pak už nemělo smysl si brát pláštěnku, protože jsem byl promoklej až na kost. Ale jak jsem šlapal, zima mi nebyla.
Den jsem zakončil po 225km ve 22 hodin. Narazil jsem na hotel, kde byla svatba. Sice tam anglicky personál neuměl a já zase neuměl Polsky, ale jedna slečna uměla skvěle anglicky a vše mi tam domluvila. Díky za ní.
Jakmile jsem přestal šlapat, tak mi začala být hrozná zima. Klepal jsem kosu jako nikdy v životě a byl snad půl hodiny ve sprše, abych dostal zpátky teplotu běžnou pro živé organismy. Večeře se tam koupit nedala, ale měl jsem nějaké snickersky 😊. Zjistil jsem, že jsem ztratil nabíječku, ale v hotelu mi ji půjčili, tak jsem si mohl přes noc vše v klidu nabít.
Shrnutí dne: Řidiči v Polsku byli super a jelo se skvěle. Zadek zatím držel a všechno fungovalo. Jen ke konci jsem už byl dost na dně z toho počasí, děsně mě ten déšť sral. Cítil jsem se vyčerpaně a abych byl upřímný – byl jsem si naprosto jist, že to nedám, že těch 1000km prostě neujedu a budu to muset vzdát.
Druhý den závodu
Ráno jsem vstal a šel na snídani. Stála za prd a byla docela pozdě, což znamenalo odjezd až v 9 hodin a tím ztrátu cenného času. Ranní budíčky nejsou nic pro mě, mám problém vstát v 7 a odvést děti do školy a školky, natož v 5 ráno a vyjet se sluníčkem. Další mezera, co se musím doučit a postupně ovládnout.
Po pár kilometrech jsem vjel do Ostravy a byl jsem příjemně překvapen. Ostrava má největší množství rzi na počet obyvatel na světě, ale také fantastické cyklostezky. Celou jsem ji projel podél řeky, skrz parky a pomalu si nevšiml, že jsem ve velkém městě (až na tu rez, ta je tam fakt všude 😊). V tom mě příjemně překvapila.
Ve 12 hodin jsem dorazil k prvnímu checkpointu – Baška. Dal si krátkou pauzu a jel dál. Cesta to byla fantastická. Jel jsem přes Valašsko a většinu cesty krásnou přírodou a přes skvělé cyklostezky. Občas byly rušné silnice, ale tam se obvykle cyklostezka stavěla.
Ve 14 hodin jsem se stavil v kolibě na oběd, to jsem měl za sebou pouze asi 90km. Pozdní snídaně se nevyplatila. Ale jel jsem dál. Ve Zlíně jsem si pak dal zmrzlinu, zamluvil si hotel a dojel do Nedakonic. Jel jsem podél Baťova kanálu, opět po cyklostezce a nikde nikdo.
Celý den jsem hledal hlavně zvířátka – ovečky, kravičky, zajíce… Mám rád zvířata a je to pro mě super rozptýlení.
Na hotelu už jídlo neměli, takže k večeři chipsy, tonik a twix. Zdravý to moc není, ale jde o kalorie 😃.
Shrnutí dne: Den jsem zakončil se 196km a říkal si, že jedu pěkně podle plánu. 200km průměr jsem držel, ale nevěděl jsem, co mě čeká další dny… Při nabíjení jsem zjistil, že se mi nechce nabíjet světlo, takže plán byl (mimo jiné) sehnat světlo nové. Naštěstí to byla jediná technická komplikace, co mě potkala.
Třetí den – brzký odjezd a těžká krize
Hotel jsem si vzal bez snídaně, takže jsem si nastavil budíka na 5. hodinu… A vstal v půl sedmé. Ale odjezd v 7 už byl i tak posun.
V 9 hodin jsem potkal super pekárnu, kde jsem si nakoupil šneky – zásobu na celý den. O kousek dál mě čekal vysněný obchod – cyklo obchod META, kde měli snad vše. I naprosto skvělé světlo. Silné, s velkou baterkou a ukazuje kolik % ještě zbývá. Za 15 stovek – bez řečí jsem je vyplázl, protože dobré světlo je pro noční jízdy naprostý základ a 15 stovek za něj není až tolik, spíš je to docela i levné.
Před obědem jsem pokořil Hlohovec – další checkpoint. Koupil jsem si na místní benzínce vodu (snažil jsem se kupovat hlavně Magnésii a doplňovat do lahví, mám vyzkoušeno, že pak nemám křeče) a nanuka Míšu.
Pak ale začala zlobil levá achilovka. A fakt hodně. Nepomohlo mazání, ani stahovací obvaz… Byl to dost těžký den. Dolehla na mě krize a byl jsem vyčerpaný i psychicky. A mohla za to moje žena 😃. Rozhodla se totiž zrušit doktora, kam jsme měli jet až se vrátím. A jak jsem zmínil na začátku – nejsem závodník, závodím sám se sebou. A tentokrát mě táhlo ještě to, abych doktora s manželkou stihl. Jenže najednou tohle zmizelo. A já nevěděl, co s tím mám dělat.
Trochu na vysvětlenou jak to (u mě) na kole funguje. Když máte naježděno, tak není problém fyzička (pokud nejedete extrémní objemy jako Mark Beaumont), nebolí extra svaly a tak. Ale vyčerpání je psychický. Celý čas se vydestiluje mezi spaní, jídlo a šlapání. Víc neděláte. Celý den se intenzivně soustředíte na šlapání, jízdu, provoz kolem vás a to vyčerpává. No a pak se dostanu do fáze, kdy už mi to moc nemyslí.
Jen abych dovysvětlil – dokážu se stále 100% soustředit na provoz a bezpečnou jízdu, ale nutnost rozhodovat a počítat cokoli mimo to je už náročnější. Mark Beumont kdysi psal, že se třeba nedokáže rozhodnout, jakou barvu dresu si vzít a nebo co si dát k jídlu. Jste zkrátka v mindsetu, kdy mozek řeší jen to kolo a věci s ním související.
No a i jednoduché věci, jako součet 265 + 27 + 90 jsem musel dělat na kalkulačce, kterou normálně nepoužívám. A teď si představte, když to, co vás hnalo mít přes 200km za den průměr, zmizí. Prostě nevíte co s tím.
Shrnutí dne: I když byl den krásný, nálada byla na hovno a já se jen nutil šlapat. Vždy jsem si říkal „ tu další vesnici dám“, „ještě jednu“, nakonec jsem den zakončil se 160,2 km (Chtěl jsem 100 mil, povedlo se to úplně přesně). Hotel jsem měl ve Velké Bíteši.
Čtvrtý den – krize vrcholí
Znáte sedlo Brooks? Pokud ano, tak víte, že se „tvaruje“ podle zadku. Mě se vytvarovalo zrovna na závodě. A kvůli tomu se mi změnil úhel šlapání a vlastně i výška sedla. Což asi vedlo k bolesti achilovky, takže jsem sedlo upravil a jel dál.
V 10 hodin jsem dorazil k dalšímu checkpointu – Vidni. Tam mě čekala i Vysočina, nejvíce kopcovitá část trasy. Ale kopcovitá je silné slovo, protože i když je tam převýšení hodně, málokde jde o víc jak 5 %, takže se jede dobře.
Vysočina byla krásná, takový chudý příbuzný Toskánska. Ale současně na mě působila jako „spálená země“. Na druhou stranu jsem tam byl poprvé v životě a projel ji skrz hlavní tahy, takže závěry z toho nedělám.
Kolem 13. hodiny jsem dorazil do Jihlavy a dal si oběd. Strašně to vše trvalo, takže jsem přišel o 2 hodiny času (kuuuur*a). A koupil si stahovadlo na koleno, které mě začalo hodně bolet. Ale jak říká kolega – brečet můžeš doma 😃. Takže jsem to stáhnul a jel dál.
Ale bolest byla tak velká, že jsem sotva jel. Bolelo to teda výhradně při šlapání do kopce, což ale bylo skoro pořád.
Shrnutí dne: Tenhle den byl vrcholem krize, fakt to bylo zatraceně náročný. Jak psychicky, tak s bolestí kolene. Takže jsem to v 19:30 zabalil a ubytoval se v Kamenici nad Lipou. Den jsem zakončil s trapnými 109km.
Hotel tentokrát se snídaní – kvůli bolestem jsem se přesunul do režimu „alespoň to dojet“.
Pátý den – MILUJI TOOOOO
Po bouřce je vždycky krásně a pátý den nebyl výjimkou.
Na hotelu byla famózní snídaně. Měli tam vše – kefíry, jogurty, míchaná vajíčka… A hlavně různé ovocné kapsičky pro děti, Bebe sušenky… Zeptal jsem se, nabral si do brašny a další dva dny nemusel už řešit svačiny 😊. A co bylo nejlepší – měli dobrý kafe. Což jsem na hotelu zažil naposledy na Taiwanu v roce 2019.
V 10 hodin jsem dojel do Soběslavi, kde jsem si dal na náměstí další skvělý kafe. Bylo pod mrakem, ale hezky. Jelo se dobře, koleno bolelo ale jak jsem zjistil, víc bolela ta bandáž. A když jsem ji sundal, rapidně se to zlepšilo. Achilovky bolely taky, ale tam dobře fungoval stahovací obvaz a dalo se to vydržet. Bohužel mi ale došel ten co mám od veterináře a „lidská verze“ z lékárny stojí za starou bačkoru. Ty pro pejsky jsou opravdu mnohem lepší – pokud jej chcete, hledejte „Kruuse elastické obinadlo Fun Flex Care“.
Ve 14 hodin jsem dorazil k poslednímu checkpointu – Temešvár. Teď už zbývalo posledních cca 255km do Žacléře.
Den ale nekončil a jel jsem dál. Jelo se fakt skvěle a strašně mě to bavilo. Za tmy jsem jel kolem hory Blaník – rytíři na mě nečekali, takže tak zle nebylo.
Shrnutí dne: Ve 22:15 jsem byl na hotelu v Trhovém Štěpánově. Celkem 170km a přes 2000 metrů převýšení.
Šestý den – vítejte v cíli!
V 7 hodin na mě čekala snídaně – míchaná vajíčka. A pak jsem sedl na kolo a jel dál. Věděl jsem, že tenhle den náročný nebude, z velké části mě čekalo Polabí. Ale pletl jsem se…
Až ke Kutné Hoře nějaké ty kopečky byly, ale nic hrozného. Krásu Kutné Hory asi netřeba rozebírat, i když jsem jel mimo centrum, výhledy byly fantastické.
V Polabí mě ale překvapily 2 věci. Velmi silný vítr a kamiony. I když jsem se držel menších silnic, kamionů nebylo málo. Vítr naštěstí nebyl v protisměru, ale silné nárazy zprava mě několikrát málem položily i s kolem.
U kamionů jsem s láskou vzpomínal na hlavní tah 602 na Jihlavu. Kde byl obrovský provoz, ale díky velmi široké krajnici byla jízda opravdu pohodlná a bezpečná. Abych ale nenadával – někde od Chlumce nad Cidlinou prakticky zmizely a byl od nich klid.
Cesta podkrkonoším byla mírně do kopce, ale tak mírně, že to ani nešlo poznat. Nakonec větší stoupání bylo až před Žacléřem – posledních 10km, ale i to se dalo. Nicméně se Žacléř rozhodl, že mě v suchu nenechá a tak spustil déšť a ve 20 hodin a 31 minut jsem dorazil do cíle úplně mokrej 😊. Ale to mi už bylo jedno, protože v autě jsem měl náhradní oblečení.
V Cíli na mě čekal pořadatel, občerstvení a tričko s medailí pro finishera.
Tak vidíte, první den jsem si byl 100% jist, že to nedám, měl těžkou krizi a stejně jsem do cíle dorazil jen o půl dne později, než jsem plánoval. Dojel jsem na pátém místě z devíti – dva nedojeli, jeden nedorazil ani na start, takže z těch, co závod dokončili, jsem byl předposlední.
Co mě tenhle závod naučil?
Za ty krize jsem byl upřímně fakt rád. Protože závod vás naučí je řešit a ne to zabalit. Kdybych nebyl na závodě, tak bych s jistotou třetí den hledal hotel už po 60 kilometrech a dal si den dva volna. Ale nic bych nevyřešil, jen zpomalil. V závodě musíte jet a problémy řešit, ne strčit hlavu do písku.
Čtrvrtý den jsem například jel kolem krásného hotelu, ale měl jsem za sebou jen 80 km. Musel jsem se dost přemlouvat, abych jel dál. Nakonec jsem si koupil metro dezert, nacpal se k prasknutí a pokračoval v jízdě.
Hledat si své „body zájmu“, jinak vás klepne. Šlapat mě strašně baví, ale nestačí to. A já mám rád historii a zvířata, takže jsem si všímal tohoto. Hledal jsem zvířata všude – na pastvinách, u domů.. Často jsem bohužel potkával i hnijící mrtvoly srnek v příkopech. Těch mrtvol bylo po cestě neskutečně moc, to bylo smutný. A hodně se mi líbilo vidět, jak se mění krajina i města. Na Moravě vidíte silný přístup k tradici a historii, i povaha lidí se mění kraj od kraje. Jízdy za tmy mají taky své a klidné noční vesničky jsou super.
Krize jsou a budou, ale musíte se naučit se jim postavit a najít si to, co vás rozptýlí.
Co jsem si z něj odnesl?
Poškozené nervy v levé ruce, pár týdnů jsem byl bez kola 😃.
Vědomí, že mám blbě nastavené kolo. Sice mě nebolí záda, ale ty kolena, achilovky i nervy v ruce znamenají, že je potřeba ho zlepšit. Takže budu ladit a více si všímat pohodlí na kole.
Fantastický pocit. Nikdy bych neřekl, že tohle dokážu. A pocit, že jsem to zvládl, byl neskutečný.
Smutek. Cesta domů byla smutná, i přes ty krize mi vadilo, že cesta končí. Ale na druhou stranu jsem se těšil na manželku, děti i na moje pejsky. Pejsci mi chyběli tak moc, že jsem se jednou i stavil ve zverimexu a nakoupil tam granule pro útulek :D.
Zadek, na který jsem ke konci už nevěděl, jak si sednout. Ale skvěle mě podržela Ondřejova mast a průběžné mazání i během dne. Taky jsem došel k poznání, že za to mohou blbé kalhoty, potřebuji lepší.
Co se musím naučit?
Více si oblíbit jezdit za tmy, to je na závodech klíčové. A i když mi to doma baví, tak na závodech se mi vždy stýskalo po rodině – přeci jen jsem nejel domů. Ale to se dá naučit.
Spát venku, hotely jsou časově hodně neefektivní.
Lépe jíst, to bylo peklo 😃.
Jezdit s hrazdou – to hodně pomůže na ruce.
Lepší kalhoty – napsal jsem Ježíškovi od kraťasy od Albionu, snad jsem moc nezlobil :).
Co příště?
Tohle rozhodně nebyl poslední závod, protože i přes krize mě to neskutečně bavilo a nabilo. Ročník 2026 už je venku, takže jsem se přihlásil, tentokrát na dlouhou trasu – 1500km. Na trénink mám času dost, takže tomu vše na kole podřídím a dobře se připravím. Rozhodně mě tyhle závody daly motivaci trénovat víc, shodil dalších pár kilo a dát si i náročnější výzvy.
Pár fotek ze závodu:
